BEROUNKA 1999

Uběhl rok jako voda a my se museli rozhodnout o trase další expedice.Během debat kohosi napadl argument,podporující zastánce tras kolem vodních toků. Pojede se podél nějaké řeky, musíme přeci potkat nějaké vodácké výpravy. A co kdybychom potkali vodáckou výpravu holandských turistek!!!A zrodil se mýtus o autobusu plném holandských studentek. Vzhledem  ke zkušenostem s dopravou po českých drahách jsme se rozhodli pro Berounku. Je pro nás relativně nejblíže. Jelo se z Teplé už v osvědčené sestavě:Limbl,Azbuka,Kroupa,Filaja a Pláša. Až na Filaju měl každý nový bicykl. Počasí nám od začátku moc nepřálo, ale naštěstí trvale nepršelo a chladnější počasí bylo vhodnější k jízdě na kole. Jeli jsme konec konců za holkama a kdybychom se hned první den příliš zpotili, mohl by je náš odér nadlouho odradit. Ať holandské studentky poznají, že nejsme zase tolik podobní opicím. To se honilo každému z nás hlavou a netušili jsme, jak jsme bláhoví ve svém snění. Natěšení jsme v celku poklidném tempu dorazili na Hracholusky, přehradu poblíž Plzně a utábořili se v kempu Butov. Díky povětrnostním podmínkám tam bylo až na pár zoufalých rybářů prázdno a při večerní diskotéce v kempu se místo holandských krasavic na parketu svíjelo pár pubescentů z nedalekého Stříbra. “Zítra to bude lepší,pojedeme kolem řeky a tam určitě budou!“ ujišťovali jsme jeden druhého a věnovali se své oblíbené konzumaci. Následující den začal naloděním. Potřebovali jsme se dostat na hráz přehrady a jinak,než parníkem,to nešlo. Nejaktivnější z nás(a největší chlubiči se kilometry) sundali ze svých kol magnety a snímače a během plavby si natočili nějaký ten kilometr navíc. Nikdo nedostal mořskou nemoc a tak jsme na hrázi poobědvali a vydali se směrem na Plzeň. Po cestě do tohoto hlavního města piva jsme se zastavili v Bděněvsi, kde se Azbuka a Filaja uvedli do mírně euforického stavu. Cesta přes plzeňské centrum byla věru nepříjemná,ale obešla se bez jakýchkoli kolizí a my mohli putovat za vysněnými studentkami-vodačkami k řece Berounce. Cestou za nimi jsme narazili na vodácké tábořiště u Chrástu, kde sice lodě byly, ale žádné studentky, natož pak holandské. Opět jsme se museli zabavit sami a jak to asi mohlo jinak vypadat, než zase u stánku s pivem. Ovšem vodáci se nenechali zahanbit a bylo celkem obtížné se vyspat na druhý den. Ráno jsme se se zalepenýma očima rozhodli dojet do Kozojed poblíž Kralovic, kde si měl Azbuka u své bývalé ženy vyzvednout svého syna. Už předcházející rok jsme poznali, že to s naším vesnickým pohostinstvím není příliš valné a chtít si v hospodě objednat hotové jídlo zcela nemožné. Je-li už nějaká hospoda otevřená, nabídnou vám všeho všudy prejt nebo bramboráky z mraženého těsta. Na jedno takové podařené občerstvení jsme narazili u nějakého převozu přes Berounku. Azbuka s Filajou se rozhodli, že je to tam vynikající,a rozhodli se občerstvit. Zbytek, hnán vidinou teplého guláše a jiných pochutin, se rozhodl pokračovat.Nikdo ovšem netušil, že se všichni setkají až za dva dny.Během tohoto dne měl Pláša na deseti metrech dvakrát defekt na zadním kole, byla průtrž mračen, ale Limbl,Kroupa a Pláša přeci jen sice plni obav o své dva druhy dorazili do Kozojed k bývalé paní Azbukové. Byli jsme celkem vřele přivítáni a krátili si dobu čekání na ty dva opozdilce v hostinci v Kozojedech, kde jsme uviděli torzo klavíru na kterém měl premiéru hit „Holubí dům“. Kupodivu nebylo umístněno v nějakém místním muzeu, ale válelo se před hospodou. Ten den jsme se Azbuky s Filajou nedočkali. Když druhý den ti dva ztracenci dorazili, byl hned důvod k oslavě. Ta probíhala ve vodáckém bufetu u Berounky, kde nás spolumajitelka tak okouzlila svými půvaby, že jsme do sebe lili jeden fernet za druhým. Nakonec tam hlavně Filaja nechal obstojnou částku,která se bez nadsázky určitě blížila nejméně dvoudenní tržbě živnostníků .Ten si s tím moc hlavu nelámal,neboť v té době pracoval v zahraničí a mohl tedy podporovat naše začínající kapitalisty. Třetí den začíná host i ryba smrdět, tak jsme sebrali malého Azbuku a vydali se za dalším dobrodružstvím. Vyjeli jsme se směrem na Roztoky, kde jsme plánovali nocleh. Cesta ubíhala příjemně, bylo příjemné polojasné počasí a k poledni jsme narazili na stylovou hospůdku U šesti trampů ve Skryjích, kde jsme poobědvali. Po lehkém občerstvení jsme po březích Berounky jsme poklidným tempem dojeli do vyhlášené hospody U rozvědčíka, kde jsme se,jak jinak ,zastavili na pivo. Zjistili jsme,že se s této slavné hospody stala vyhledávaná turistická atrakce (alespoň pro ty,co někdy přečetli knížku od Oty Pavla) a podle toho vypadali ceny. Tudíž jsme se dlouho nezdrželi a pokračovali dál po proudu k Roztokám. Tam jsme rozbili tábor ve vodáckém tábořišti. Zde jsme objevili fantastickou restauraci JAZZ,kterou můžeme vřele doporučit. Rozepisovat se o tom,co následovalo,by bylo nošením dříví do lesa. Snad jen to,že jsme se tam neprozřetelně vydali na kolech a návrat do tábora byl dost bolestivý. Po těžkém alkoholickém spánku jsme se sbalili a za radostných pohledů osazenstva jsme se vydali opět na cestu.Tentokrát přes Křivoklát,kde jsme navštívili výstavu historických bicyklů. Cestou se malý Azbuka projevil jako syn svého otce. Ze žádné překážky ani sjezdu neměl strach. Největším problémem po cestě se stalo soukromé vlastnictví. Téměř všichni chataři si koupili pozemky až k řece a bylo skoro nemožné kolem řeky jet. Jednou jsme se setkali s vulgární reakcí správkyně jakéhosi tábora (dříve snad pionýrského) a jen díky našemu asertivnímu chování jsme mohli pokračovat. Dlužno podotknout, že to byla paní v letech, ale její slovník tomu neodpovídal. Nakonec nám i poradila,jak pokračovat dál. Sice to nebyla žádná cesta, ale spíše horolezecká stezka, nakonec jsme se přeci jen dostali na druhý břeh. Bez větších problémů jsme se dopravili do Nižboru ,kde Azbuka odevzdal syna matce. Zde jsme, vzhledem k nepřízni počasí, ukončili etapu .Následující den jsme se rozhodli pokračovat na Karlštejn. Tam jsme bez nějakých potíží dorazili, utábořili se v kempu a vydali se na projížďku po okolí tohoto turistického magnetu. Navštívili jsme Velkou i Malou Ameriku. Cestou z jedné do druhé jsme uviděli v obilí kryptogramy, ale je celkem možné, že to bylo pouhé delirium tremens. Hledali jsme i nějaké Máni v Hlásné Třebáni, abychom měli koho večer objímat, ovšem při našem štěstí to dopadlo tak,jak to dopadlo, žádnou jsme nenašli. Večer jsme si to tedy vynahradili v kempu. Filaja,jenž byl tenkrát při penězích, se rozšoupl a poroučel gin s tonikem tak dlouho,až jsme vypili veškerý tonik v bufetu a byli nuceni pít gin neředěný. Následky se projevili hlavně na Filajovi v plné míře. Druhý den, kdy měla proběhnout prohlídka Koněpruských jeskyní, jsme se dokodrcali pouze do nedaleké Hlásné Třebáně, kde po obědě Filaja zkolaboval. Vrátili jsme se tudíž do kempu. Tak skončil poslední den naší první honby za autobusem holandských studentek. Návrat domů neprobíhal nijak hladce, protože ČD je firma spolehlivá a předvídavá. Nechala totiž do frekventovaného rychlíku zapřáhnout ten nejmenší služební vůz, co měla asi k dispozici. V Berouně nám tedy odmítli vzít kola s tím,že jsou plní. Co dělali v Praze je nám dodnes záhadou. Byl to mezinárodní rychlík!! Znechucený Kroupa hodlal dojet domů po vlastní ose, ale naštěstí se mu to rozleželo v hlavě a tak jsme se trmáceli do Plzně osobákem. Domů jsme dorazili po 14-ti hodinách už celkem uklidněni a v hlavách spřádali plány na expedici 2000.