SÁZAVA 2000

V roce 2000 už nebylo co řešit. Šlo jen o to, vybrat vhodný tok, kde by byl výskyt Holanďanek co nejpravděpodobnější. Po krátkém výběrovém řízení padla volba na Sázavu, která je zřejmě nejfrekventovanější řekou v Čechách. “Když nebudou Holanďanky, budou alespoň trampky!“ stalo se naším krédem pro tento rok. Samozřejmě jsme netušili, jak scestná je i tato představa, ale plni očekávání jsme vyrazili v obvyklém termínu okolo 10.7. na cestu. Necestovali jsme kompletní, neboť Azbuku a Carlose poutaly pracovní povinnosti doma. Jel s námi Kroupův kolega z práce Burda a tak výprava i když zatím neoficiálně, čítala sedm členů. Carlos s Azbukou se měli připojit někde cestou. Cestovali jsme dráhou skoro až k prameni řeky Sázavy, do Žďáru nad Sázavou. Cesta uběhla příjemně a v pozdní odpoledne jsme vystupovali z vlaku. Po počátečních zmatcích v centru tohoto okresního města jsme se, znaveni trmácením se ve vlaku, na svých bicyklech dokodrcali do kempu u Pilské vodní nádrže. Tam nám byla předložena opulentní večeře za nezvykle malý obnos a my, nevědouce, co bude za pár dní, si libovali a velebili pohostinnost tohoto kraje. Havlíčkův Brod byl cílem našeho dalšího putování. Krásné počasí slibovalo příjemnou cestu a my, věrni naší vžité zásadě „po červený“, se bez jakýchkoliv navigačních pomůcek vydali vstříc novým dobrodružstvím. Sice trochu bezhlavě jsme sledovali červenou turistickou značku, takže se stalo, že na nás trochu nechápavě koukali příznivci volného lezení (po skalách), když jsme je s koly na ramenou míjeli, ale zdárně jsme dojeli až k česko-moravské hranici, kde Kroupa s Plášou předvedli, jak se Švédi chovají k nebohým Moravákům od té doby, co před dávnými lety anektovali zákeřně jejich úrodnou zemi. Je nutné podotknout, že jsme se, co by vyslanci ze Sudet, u Moravanů nesetkali se žádnou známkou nevraživosti. Spíše naopak. Jenom nás překvapovali pozvolna rostoucí ceny. Asi to bylo dáno tím, jak jsme se zvolna přibližovali Evropské unii. Ale nás to nemohlo zaskočit, jsme na něco zvyklí od nás. V Přibyslavi byla pauza na oběd. Pokochali jsme se pohledem na krásné servírky a na Žižku na koni a celí žhaví kvapem uháněli do dalšího okresního města-Havlobrodu, těšíce se na davy dívek. Jenomže jsme, chce se říci jako vždy, utřeli nos. V širokém dalekém okolí tohoto města není žádný kemp. Místní nás sice v dobrém úmyslu posílali do Lipnice, jenže ta byla úplně mimo naší trasu. Nakonec nám byl doporučen plácek u rybníčku nedaleko sídliště,benzínové pumpy a jakési státní silnice. Jelikož nebylo zbytí, utábořili jsme se,napůl ilegálně,a vyrazili do víru „velkoměsta“. Neznalí místních poměrů jsme uvízli v celkem příjemné restauraci poblíž našeho kempu. Tady na chvíli zavzpomínal Filaja na své gamblerské časy a něco málo mincí (cca za 500 Kč) naházel do kouzelně blikající skříňky. To u zbývajících vyvolalo bouři nevole, načež se Filaja zklidnil a věnoval se se zbytkem volné zábavě. Po klidné noci nás přivítalo pošmourné ráno. Plni odhodlání jsme sbalili svých pět švestek a vydali se směrem na Ledeč. Samozřejmě stále po červené. Poblíž Světlé nad Sázavou jsme ztratili orientaci a roztrhli se na dvě skupiny. Rozdělení nemělo dlouhého trvání a obě skupiny se zanedlouho šťastně shledali. To byl také důvod k tomu, abychom se zastavili ve Světlé, kde jsme krom oběda projednali následnou taktiku, aby se podobné zmatky už nestávaly. Celá skupina tedy šťastně dorazila až do Ledče, kde se pro informaci na možné ubytování zastavila v hotelu na náměstí. K mírnému zděšení obsluhujícího personálu si tu každý objednal pivo, neboť venku se spustil vytrvalý déšť.Ten naštěstí netrval moc dlouho a peloton se vydal do strmého kopce směrem na Kožlí, kde se u koupaliště nacházelo tábořiště. Byli jsme plni očekávání, není divu, ale opět nás čekalo zklamání. Správce kempu nás uvítal s otevřenou náručí, jak by také ne, protože tam bylo vzhledem k chladnějšímu počasí liduprázdno. Pronajali jsme si chatku hned vedle občerstvení a po vybalení začali slavit Kroupovy narozeniny. Plášu množství fernetu zmohlo natolik, že k pobavení ostatních začal vyprávět o své práci, což v normálním stavu nečiní. Naštěstí to dlouho nevydržel a odpadl. Zbytek se v pohodě bavil dál až do pozdních večerních hodin. Ráno nás opět venku přivítal déšť, ale my museli pokračovat dál, protože ve Zruči jsme měli sraz s Azbukou. Sice jsme chvíli otáleli s odjezdem, ale déšť nechtěl polevit, tak jsme se sebezapřením vyrazili.Správce se divil, že je Filaja po osmi pivech, která si dal k snídani, schopen šlapat do pedálů, ale ten mu vytřel zrak a jako první vystřelil. Cesta to nebyla příjemná, tentokráte jsme si přírody moc neužili, jelo se převážně po okrskách a jak to na vrchovině chodí-nahoru a dolů. Jelo se ve ale ve svižném tempu, které ovšem moc nevyhovovalo Plášovi. Kus před Zručí už skupina dávno byla v kempu a Pláša samozřejmě špatně odbočil, což se neobešlo bez následků. Když míjel dům jakýchsi starousedlíků, nevšiml si otevřených vrat ze kterých vyběhl statný vlčák a kousl Plášu přímo do prdele. Po příjezdu do kempu se setkal s udivenými pohledy ostatních a po vylíčení svého zážitku i s hurónským smíchem. Když se všichni uklidnili, jelo se zjistit, jestli pes je vůbec očkovaný. Majitelé psa sice chvíli zapírali, ale jen co jim Pláša ukázal své postižené místo, pro jistotu pádili pro očkovací průkaz a dezinfekci. Vlčák byl naštěstí v pohodě a Plášu nečekal špitál. Druhý den se v městě Sázava měl připojit Carlos. Měli jsme dost času a tak jsme se příliš nehnali a Pláša se držel hlavní skupiny na dohled, aby ho nepotkala další nemilá příhoda. Cesta místy vedla po kolejích a tunely. Azbuka nalezl v mapě trasu tentokráte po zelený. Nedaleko před Kácovem po prudším sjezdu lesem měl Filaja defekt a byl nucen tlačit své kolo až do hospody. Chvílemi ho i nesl a tvářil se dost nasupeně. Měl na duších atypické ventilky a zatímco zbytek v klidu obědval on pilně piloval do ráfku větší otvor, aby mohl použít duši s normálním ventilkem. Nikdo z nás totiž neměl lepení, a když se nějaké objevilo, bylo lepidlo samozřejmě zaschlé! Tato událost nás nemile zdržela a my museli po dobrém obědě trochu více přišlápnout. Cestou po zelené jsme u řeky zabředli do bahna a kus cesty šli po svých. Aby náhodou neproběhlo vše v klidu, poštípaly Limbla vosy, když odložil své kolo přímo do jejich hnízda. Na druhém břehu byl jakýsi kemp, kde bylo nějak živo a zahlédli jsme tam i nějaká děvčata, tudíž jsme neváhali a po lávce přeběhli k nim. Zaslechli jsme tam i řeč podobnou holandštině a zachvěli se očekáváním. Bylo nám ale podezřelé, že se všichni vřele usmívají a jsou pečlivě upraveni. Po dotazu: „holky kde je tady hospoda?“ přišla odpověď „myslíš jídelnu bratře“ nám bylo vše jasné. U brány kempu nám to došlo úplně, uviděli jsme automobily s nálepkami Ježíš tě miluje a podobně. Zklamaně jsme povzdechli, nasedli na kola a pokračovali k svému cíli Sázavě. Opět se projevil nešvar,nám známý už z předešlého roku. Chataři si zabrali pozemky až k řece a bylo zhola nemožné kolem řeky jet. My to zkusili a být u nás zákony jako v USA, zřejmě bychom už domů nedojeli. Zvláště Burda se se zlou potázal, když si nevšiml chatařů lebedících si na verandě a vjel na jejich pečlivě střižený trávník. Ještě dlouho po tom nám zvonilo v uších. Kousek před Sázavou jsme narazili na kiosek „U Kroupů“, kde jsme se pochopitelně zastavili a popili pár gambrinusů. Zdrželi bychom se zřejmě déle, ale Azbukovi začal vyzvánět mobil a to znamenalo jediné:Carlos už nás čeká ve městě. Zanedlouho jsme se setkali a už kompletní se vydali hledat nocleh za město. Začalo se již smrákat, když jsme objevili kamenitý plácek nedaleko řeky. Nedaleko od něj do tmy svítila okna hostince „Na Marjánce“, kam jsme nemohli po postavení stanů nenamířit. K utužování kolektivu dle sovětského vzoru jsme začali pít kořalku a Carlos přispěl svou troškou do mlýna tak zvaným „Chomejního chrchlem“. Když ho pro nás všechny objednával, výčepní nechápavě vrtěla hlavou, ale když jí Carlos objasnil, že se jedná o zelenou s vaječným koňakem, rozesmál se. Jelikož ne všem tahle sladkost chutnala ,začalo se chuťově i barevně experimentovat: fernet+vaječňák, rum+vaječňák, atd..Největší úspěch měla modrožlutá kombinace curacao+vaječňák, opravdová pastva pro oči. Než jsme šli spát dali jsme jich ještě hodně, taky to tak vypadalo. Ráno musel každý spláchnout sladkou pachuť v ústech něčím hořkým. Po dvou pivech a snídani jsme spokojeni vyrazili dál po řece za vytouženými Holanďankami. Večer jsme probrali strategii, kdyby náhodou… Už jsme byli kousek od Prahy a mohlo se stát cokoli. Chutě jsme šlápli do pedálů a pozorně sledovali řeku. Jenže při našem štěstí to byla marná snaha až do Pikovic, kde jsme strávili poslední noc u řeky Sázavy .Ani tady se na nás štěstí neusmálo a tak jsme opět skončili v restauraci. Ovšem nic velkého se nekonalo, neboť se zde pečlivě dodržovala zavírací hodina. O půlnoci už se každý ukládal ke spánku s určitým pocitem zklamání, které nám absencí Holanďanek Sázava připravila. Sázavu jsme tedy celkem vzato úspěšně měli za sebou a rozhodovalo se, kam dál. Padaly návrhy, jako Slapská přehrada (někteří líčili své zážitky z tohoto rekreačního centra a byly věru barvité), ale po poradě se rozhodlo, že pojedeme směrem k domovu. Měli jsme dost času do konce dovolené. Vyrazili jsme přes hřeben nad Davlí směrem na Řevnice k naší známé Berounce. I přes občasné zmatky okolo navigace to byla pěkná cesta, která vedla převážně po lesních cestách. Byli jsme rozhodnuti dojet na Karlštejn, kde jsme hodlali přenocovat. Dojeli jsme k Berounce a chtěli jet proti proudu až do kempu. Cesta se ovšem ztratila ve vysoké trávě a břeh byl zarostlý olšemi a podobnou vegetací. První pád měl Fiala a druhý Azbuka, snad největší hazardér mezi námi. Nechtěl pohanit svou pověst a tak se rozjel proti houští. Jedna větev ho ovšem zachytila a katapultovala do řeky. Hned se projevil mrzký charakter ostatních. Místo ,aby nebohému Azbukovi pomohli z proudu, volali na něj, aby počkal než si vyndají fotoaparáty z brašen. Po sérii snímků Azbukovi přece jen pomohli. Ten se převléknul a mohli jsme pokračovat. Jenže cyklistický bůh se rozhodl potrestat náš cynismus při Azbukově nehodě! Sotva jsme nasedli, prasknul Kroupovi řetěz. Nezbylo nic jiného, než ho až do Karlštejna dotlačit. V Hlásné Třebáni opět žádné Máni, tak jsme si udělali alespoň památeční foto u cedule. Podobné jsme měli z minulého roku, ale tentokrát nás bylo o dva víc. Ani letos nás v kempu nečekali žádné žádoucí cizinky, ba ani Češky, tak jsme se věnovali plenění stánku s pivem a plánování příští trasy. Měli jsme najeto celkem málo, tak jsme se rozhodli etapu co nejvíc natáhnout. Bylo rozhodnuto dojet až do Jesenice u Rakovníka. Cestou přes Beroun Plášu málem srazily dvě cisterny, ale přežil to ve zdraví. Vymotali jsme se z největšího provozu a namířili na Nižbor. Závodníci v našem středu nasadili zběsilé tempo a Plášovi a Burdovi brzy zmizeli z dohledu. Pláša se snažil držet tempo a nepřipadalo mu divné, že za sebou neslyší nadávky adresované na rychlostní maniaky. K údivu ostatních dorazil do Nižboru sám. Burdovi se vysypala nába na zadním kole a musel se vrátit do Berouna a nechat si kolo opravit. Naštěstí existují mobilní telefony a tak se to obešlo bez nějaké paniky. Filaja s Azbukou využili nenadálé přestávky k návštěvě hospody, kde začali ochutnávat likér Démon. Než se Burda asi za tři hodiny vrátil, byli ti dva slušně pod parou, což se u druhých nesetkalo s velkým pochopením. Ti dva se ale brzy otřepali a všichni jsme pokračovali dál. Kus za Nižborem pokračoval Filaja s Azbukou po kolejích do Zbečna a zbytek jel oklikou přes les. Jelo se do neuvěřitelně táhlého kopce. Při sjezdu do Zbečna Pláša urputně brzdil, a tak ztratil ostatní z očí. Nevšiml si, jak zabočili do hospody, kde už čekali Filaja s Azbukou a pokračoval v jízdě. V domnění, že jsou všichni daleko před ním šlapal vzteky bez sebe do pedálů a snažil se je dojet. Netušil, že nemá koho. Když byl někde za Křivoklátem, zbytek popadl o Plášu strach. Rozjeli se do všech stran ho hledat. Bezúspěšně. Plni obav vyjeli, doufajíce,že je kdesi před nimi. Cestou se stala Azbukovi drobná kolize s Carlosem. Pláša si zatím zvesela ujížděl k Rakovníku. Když dorazil do kempu v Jesenici, půjčil si od jedné puberťačky mobil a podal Kroupovi o sobě zprávu. Zbytek výpravy už dorazil do Rakovníka a s ulehčením přijali zprávu o Plášově lokalizaci. Právě při této etapě se stal jeden z nejhrozivěji vypadajících pádů, stal se Fialovi a nikomu se z něj nepodařilo dostat jak se mu to vůbec stalo. Po krátkém otrkání se ale pokračovalo dál. Setkání v Jesenici bylo bouřlivé. Bylo co slavit. Teď jsme byli kousek od domova a rozhodli se poslední den jet až do Klášterce, kde bydlí Kroupa a Burda. Jelo se po státní silnici a cesta to rozhodně moc příjemná nebyla, ale bez problémů jsme do Klášterce dorazili. V hospodě „Pod schody“ jsme expedici oficiálně ukončili, bez Kroupy a Burdy nasedli na vlak a dojeli celí, i když trochu zanedbaní, do Ostrova.

Bez zážitků s Holanďankami. Jako vždy!!!